Fenomén, že kov je působením vnějšího média postupně poškozován, se nazývá koroze. V zásadě existují dvě formy koroze, chemická koroze a elektrochemická koroze. Koroze vyskytující se při výrobě je hlavně elektrochemická koroze. Při chemické korozi nevzniká žádný proud a během korozního procesu vznikají některé produkty koroze. Tento produkt koroze je obvykle pokryt kovovým povrchem a vytváří film, který izoluje kov od média. Pokud je tato vrstva chemických produktů stabilní, hustá, úplná a pevně spojená s kovovou povrchovou vrstvou, výrazně omezí nebo dokonce zamezí dalšímu rozvoji koroze a chrání kov. Proces vytváření ochranného filmu se nazývá pasivace. Vytvoří se například Si02, AI2O3, Cr203 a další oxidové filmy. Tyto oxidové filmové struktury jsou husté, úplné, nezvolené, neprasklé a snadno se odlupují, což může chránit základní kov a zabránit další oxidaci. Například Fe203 se vytváří, když se železo oxiduje při vysoké teplotě. Naopak, některé oxidové filmy jsou nespojité nebo porézní a nechrání základní kov. Některé oxidy kovů, jako je Mo2O3 a W03, jsou těkavé při vysokých teplotách a nemají ochranný účinek na pokrytí substrátu vůbec.
Je vidět, že tvorba oxidového filmu a struktura a vlastnosti oxidového filmu jsou důležité vlastnosti chemické koroze. Schopnost zlepšit chemickou odolnost kovů je proto tvořena hlavně legováním nebo jinými způsoby, vytvářením stabilního, úplného, hustého a pevně vázaného filmu oxidu na povrchu kovu, známého také jako pasivační film. Elektrochemická koroze je důležitou a univerzální formou kovové koroze. Je to způsobeno rozdílem v elektrodovém potenciálu mezi různými kovy nebo různými drážkami kovu. Tato galvanická buněčná koroze je vytvářena mezi mikrostrukturami, takže se také nazývá mikrobuněčná koroze. Elektrochemická koroze je charakterizována přítomností dielektrika, potenciálními rozdíly v komunikaci nebo kontaktu mezi různými kovy, kovovými mikroregiony nebo fázemi a je generován korozní proud.